Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dashiho vyprávění od Taigai Hardluck Česká verze

19. 8. 2021

Probudil jsem se, ve tmě, v malé místnosti, bez ničeho...ale STRACHEM. Jediný co tu bylo byli další a všichni vypadali stejně. Byl jsem v rohu, daleko od ostatních. Po nějaké době se rozsvítila světla a vešli čtyři muži...ale já jsem se na ně nezaměřoval...mou pozornost upoutala malá holčička. Byla zvláštní, nevím proč, ale věděl jsem, že ji musím chránit. Všichni ti, kteří vešli dovnitř, se dívali na ostatní. Byl jsem vyděšený. Chtěl jsem uprchnout, dokud se nedívali, tak jsem se trochu pohnul. Ale všichni se začali dívat mým směrem. Malá holčička se zeptala muže v šedém, proč jsem úplně sám. Řekl, že jsem rozbitý, takže mě museli oddĕlit od ostatních. Dívka ke mně přistoupila. Podívala se mi do očí a já do jejích, měla krásné, milé, světle žluté oči. Pak řekla: „Tati, já chci tohohle.“ Hádali se nějakou dobu. A pak ten, který vypadal jako ta dívka, řekl muži v šedém, aby mě zapnul. Muž v šedém řekl, že bych mohl být nebezpečný, ale podobenec dívky svoji mysl nezmĕnil. Hlupák já měl jsem strach, tak jsem sebou trhl. Teď jsem vážnĕ panikařil a myslím, že to věděli také. Všichni se báli ... až na tu dívku, byla klidná a jak jsem se jí díval do jejích očí, také jsem se uklidnil. „Omlouvám se za své chování ... jen se bojím,“ řekl jsem. Myslím, že je to šokovalo víc než můj pohyb, ale dívka je přerušila, když řekla „to je v pořádku“, a pak začala představovat své já, poslouchal jsem ji a dozvěděl jsem se o ní. Ale také jsem si uvědomil, že celý náš rozhovor muž v šedém a podobenec dívky mluvily v dálce. Právě teď jsem si nemyslel, že je to důležité, chtěl jsem mluvit s NÍ. Když se mnou mluvila, mi dva a ti čtyři muži šli z místnosti
chodbami, ale zastavil jsem se v jedné chodbě vedle „informační tabule“, byla to mapa, byla to velká mapa. Byl na ní jeden velký palác a několik dalších budov. Podobenec dívky začaly s dívkou mluvit, něco šeptal. Pak dívka zakřičela: „TATI, bojím se jí, je to opravdu jen naprogramovaný robot, tenhle je jiný, nech mě to, alespoň skusit!!!“ Dívčin podobenec nad tím přemýšlel, a když ho prosila, řekl jí ano. Byla tak šťastná, že ke mně běžela a chtěla mě popadnout, ale ten šedý chlap stál vedle ní a místo toho popadl on ji za ruku a začal na ni tiše křičet, že tohle nemůže jen tak udělat. No, nelíbilo se mi to, tak jsem ho chytil za ruku a začal ji drtit se slovy „nech ji být“, dokud ji nepustil, ale okamžitě něco popadl v jeho kapse a já se vypnul. Když jsem se znovu probudil, bylo tam víc lidí a těch pět, které jsem potkal, za oknem myslím,že v labolatoři. Byl jsem v jiné místnosti. Byl jsem tam dlouho, dělali na mě několik testů, jako je vypínání a zapínání a dávání různých druhů věcí do mého pokoje, aby viděli, jak na to budu reagovat, všechno zapisující. Ta dívka tam byla často, ale byla v labolatoři a nikdy nebyla se mnou. I když jsem ji slyšel a viděl, nestačilo to. Jednoho dne před naším obvyklým setkáním jsem si byl jistý, že se něco stane. Nyní byli jen dva lidé v labolatoři „Jennifer“ a „Luke“, kteří mě měli na starosti. Řekl jsem jim „musíte jít zkontrolovat Lucy“, jen se na mě podívali, ale nic neudělali, jen to sepsali, tak jsem šel k oknu, zaklepal a zopakoval to. Jennifer zapnula mikrofon a řekla, že Lucy je ve svém pokoji v bezpečí. Obr. 0.2 / 1Nic jsem neudělal, protože přesně za 5 minut bude 3 minutová pauza a nikdo mě nezastaví, protože každý den měnili tímto způsobem lidi. Měl jsem 3 minuty na to, abych zdrhnul, zachránil Lucy a vrátil se zpět. Díky mně učení se věcem jsem zjistil číselnou kombinaci na zámku a díky tomu, že jsem toho jednoho dne zastavil vedle mapy, jsem vĕdĕl kde je Lucyina místnost. Ou, a jestli jsi na to ještĕ nepřišel. Lucy je ta dívka, která mě chtěla. Vyšel jsem ze svého pokoje přímo na chodbu a rozběhl se k Lucyinýmu pokoji, pak jsem vběhl do jednoho z jejích pokojů, nevědoucí, co přesně dělám. Nakoukl jsem za roh a podíval se na zadní část dvou strážných, kteří sledovali Lucy, jak si hraje. Všechno vypadalo normálně. Takže jsem se rozhodl odejít. Řekněme, že jsem to neudělal, protože došlo k výstřelu ze zbraně a Lucyinu křiku. Okamžitě jsem běžel do místnosti a zachránil Lucy před silnou rukou stráží, střelil mě do paže, ale podařilo se mi ho sundat a znehybnit. Lucy byla v pořádku, ale druhý strážný vypadal mrtvý. Když si Lucy uvědomila, že jsem jí právě zachránil život a že ji strážce stále může zranit, protože jsem ho držel, ale byl jsem poškozen, vyběhla ze svého pokoje a vrátila se se svým otcem, kterému jsem říkala podobenec díky, dvoumi stráži a muži v šedém. Samozřejmě odstranili špatného strážce a donutili mě vrátit se do labolatorky. Ale Lucy byla celou dobu se mnou a přitom vysvětlovala, co se stalo. A samozřejmě jí nevěřili, jakože vypadala na 6 nebo 7 let a byla v šoku, takže jsem jim to nevyčítal. Zkontrolovali kamery a překvapilo je, že je to byla pravda, a ještě překvapenější byli Jennifer a Luke, když se o tom dozvěděli. Od té doby bylo vše o něco lepší, jasně byl jsem stále v místnosti, ale od nynějška si Lucy přicházela hrát a byla se mnou. I když jsme byli sledováni. Naučil jsem se spoustu věcí. Naučil jsem se, že Lucy je princezna, je jí 6 let a že jsem její třetí strážný robot. Možná vám to připadá divné, ale nevěděl jsem, že nejsem jako ona „člověk“ a zjistil jsem, že dokonce vypadám i trochu jinak než ostatní roboti. Rozdíl spočíval v tom, že jsem měl světlé, lososké oči téměř jako její vlasy, měla krátké, kudrnaté, světlé, bílo-lososové vlasy. Ostatní roboti měli limetkové oči a trochu světlejší vlasy. A samozřejmě jsem byl jiný i v tom jak jsem na věci reagoval. Mohl jsem se učit a to bylo „husté“, jak to Lucy pojmenovala. Pomalu jsem mohl jít do jejího pokoje a získat nové oblečení, které jsem si mohl vybrat. Brzy jsem byl (ab) normálním robotím strážcem Lucy. Jeden z téměř 100 strážců robotů všude v paláci, ale já byl jsem jen její a byl jsem jediným „přítelem“, kterého kdy měla. Často jsme hráli „školu“, což byla moje oblíbená hra. Ve skutečnosti to bylo všechno o tom, že jsme si navzájem měnili informace. Naučil jsem ji informace, o kterých jsem si myslel, že by pro ni mohly být zajímavé, a ona mě naučila o lidech a robotech, spíš o světě. Jednou mi říkala něco o „jménech“ a ona se mě zeptala na moje a samozřejmě jsem to tehdy nevěděl, tak jsem jí řekl můj kód „bot9520“ a ona řekla, že je to divné jméno, takže mi dá nové, pak ona začala pojmenovávat všechna jména, která mohla znovu sestavit, ale kýchla a znělo to jako „weshpfuuuu“ a já jsem jen řekl „toto se mi líbí“ a ona byla jako „co?“. „Dashi“. To bylo jméno, které jsem chtěl. Od té doby jsme byli „nerozluční“, byli jsme všude spolu, její otec s ní téměř nikdy nebyl, protože byl králem, takže měl „povinnosti“ a Lucyina matka ... už nebyla na zemi, takže jsem ji v podstatě vychoval. Do jejích 12. let bylo všechno neuvěřitelně dobré až do jejích narozenin. Víte, právě jí začala puberta, takže chtěla svou první velkou párty se vším, co by chtěla. Neměl jsem moc rád lidi. Zvláště ne nové nebo spousta z nich na jednom místě. Jistě, Lucy je znala všechny, někteří byli ze školy ze třídy, kam jsem nemohl jít, ale přesto. Bylo 20:00 hodin, kdy se to stalo, nevím, jak je to vůbec možné, ale necítil jsem se dobře, cítil jsem závrať. Myslím, že si toho Lucy všimla, protože se na mě opravdu starostlivě dívala, než jsem omdlel.Obr. 0.3 / 2 Znovu sestavuji jen malý kousek z toho, co se dělo, viděl jsem Lucyinu tvář, plakala, panikařila, bála se, ale nejen proto, že jsem omdlel, i ostatní panikařili, něco se dělo. Pak si vzpomínám, že jsem se probudil ve správný čas, Lucy a její tři nejlepší kamarádi z její školy - Abigail, Harper a Josh. Byly všichni v rohu, dívky byly za Joshem čelem k jednomu ze strážců robotů, který na ně mířil zbraňí. Nemohl jsem se opravdu hýbat, protože všechno bylo tak rozmazané a poškozené, ale musel jsem vstát, vzal jsem kámen a udeřil toho parchanta do hlavy. Robot spadl na zem. A právě jsem se viděl v zrcadle. Byl jsem v místnosti s jednou velkou dírou z bomby, která ukazovala mrtvá těla a zabijácké roboty všude za mnou, čtyři traumatizované děti ve věku 12-14 let, které podruhé čelili robota s tím, že je jeden před chvílí chtěl zabít, a teď čelí jinému robotovi, který vypadá ještě strašlivěji než ten první. Vypadal jsem jako hovno. Každopádně řekněme, že to bylo docela těžké je dostat bezpečně ven do jedné z nejbezpečnějších a nejbližejších místností. A jak si dokážete představit, jakmile jsme nás zavřel do labolatorky, všichni přešli z tichého traumatu do panicky vystrašení k smrti, teď byli zavřeni v místnosti s robotem. Připadalo mi to jako špatný vtip. A ještě se to zlepšilo, když Luke právě vyskočil z místnosti, kde mě drželi a udeřil mě pánví do hlavy. Skoro jsem omdlel, ale zastavil jsem ho, a srazil k zemi až ji téměř olizoval, pokud víte, co tím myslím. Teď jsem dokonce musel dávat pozor na dospělého, který je bál ještě víc než ty děti. Alespoň Lucy vypadala, jako by nevěřila, že jsem se změnil na tyhle robo-zabijáky. Protože jsem jim potřeboval dokázat, že opravdu nejsem jeden z nich. Klidně jsem začal mluvit „podívejte, vím, že se všichni bojíte a nepotřebuji, abyste mi věřili jen tak rychle, ale o co žádám je, aby jste se všichni uklidnili“ trvalo několik minut, ale pak jsme se konečně uklidnili a všichni byli v rohu a Luke stále měl tu podělanou pánev. Seděl jsem tváří k nim zády k východu. Snažil jsem se je přimět mluvit, protože je těžké chránit někoho, když neznáte situaci. Takže spustili, nejprve Lucy řekla: „No, já jsem se jen potloukala se Stacy, když jsem viděla, jak nevypadáš dobře." , pak Josh „Viděl jsem, jak jste omdlel a jak k vám běží Lucy, tak jsem šel za ní a protože tam nebyl dospělý“, pak Abigail „tak šli za mnou a Harper žádajíc o pomoc, protože jsme byli nejbližší, jakože ta zahrada je obrovská . “ a nakonec Harper „Všichni jsme vás přetáhli do té místnosti a pak vybouchla ta bomba, když se vás Lucy pokoušela probudit a jiný robot prošel dírou po bombě a pak už víte zbytek“. To všechno bylo divné. Proč bych omdlel a ostatní roboti by se stali robo-zabijáky. A proč to všechno tak vypadá ... načasováno „Prostě to nedává žádný smysl,“ řekl jsem. A samozřejmě Luke musel říct něco rejpavého, ale kdyby to neřekl, nevěděl bych. „Ani ty nedáváš rozum a nestěžoval jsem si na to“. To je ono! Vzpoměl jsem si! Když mě stvořili, byl jsem poslední z té řady robotů, takže jsem té noci byl v kontrolní místnosti. Slyšel jsem zvuky a hlasy. A pak vešli do místnosti, ve které jsem byl, a řekli: „tohle by měl být poslední“, otevřeli notebook a strčili mi kabel do zadní části hlavy. Ale v procesu je něco rozrušilo, takže utekli. Bohužel nemohu rozpoznat jejich tváře. Jak vzpomínka skončila, něco chtělo vtrhnout do místnosti, ale jak jsem věděl od Luka „nebyl tu žádný jiný východ“, stále se mi opravdu točila hlava. Ale potřeboval jsem je chránit, ukázal jsem jim, aby se dostavili za mě ke zdi, takže ten kdo sem vtrhne, nás neuvidí a mohl bych ho napadnout, všichni poslouchali, což bylo ... překvapivé, myslím, že už pochopili, že je budu chránit. Čekali jsme, až se dveře otevřou z tvrdého bouchání z druhé strany, ale místo toho jsme uslyšeli několik výstřelů ze zbraně a pak jsem zaslechl Jennifer. Žádala o otevření dveří, tak jsem to udělal, ale také mě střelila, měl jsem štěstí, protože Luke ji nenechal znovu vystřelit. Pravděpodobně bych zemřel, kdyby to neudělal, bylo vidět jak Jennifer nasadila výraz snažící se neukazovat - omlouvající se tvář, když vyděla jak Lucy plakala a prosila mě, abych neumíral. Několikrát jsem řekl, že jsem v pořádku, ale Lucy se chovala, jako by to neslyšela. Luke vysvětlil Jennifer, co se stalo, a ona řekla nám, že všichni roboti v paláci šli nekontrolovatelně do režimu zabíjení a že musí jít do dílny a získat jedno tělo robotů, aby mohla analyzovat, co se dělo v jejich systému. Takže jsme se vydali na cestu tam, kde jsem zastavil abyjsme nasbírali pár zbraní, tak jsem rozrazil dveře a snědl munici z různých typů zbraní. Jennifer vypadala šokovaně a asi se rozhodla, že jsem opravdu rozbitý, protože jsem nebyl naprogramován tohle dělat nebo dokonce ani vědět, jak nabít zbraň, jen jak ji použít. Děti dostali neprůstřelné vesty a Harper našla granáty pro Jennifer a Luka. Připravil jsem pro ně a pro mě nějaké zbraně, ale Jennifer mi nedovolila mít zbraň. Teď jsme potřebovali být v dokonalé spolupráci, pokud jsme chtěli všechny na konci tohoto paláce živé. Byl jsem první, protože jsem byl nejsilnější, Luke byl uprostřed a měl děti na starosti a Jennifer byla na konci naší skupiny. Byl jsem špión, takže ten, kdo rozhodoval jít nebo zůstat. Pomalu jsme se pohybovali. Potkali jsme několik mrtvol lidí a robotů, takže jsme to před dětmi schovávali. A pak přišel můj zářící okamžik. Byl jsem v rohu a zbytek byl v místnosti trochu daleko ode mne, jen Jennifer vykukovala se zbraní kolem dveří. Teď jsem poprvé skutečně čelil zapnutému robotu, abych byl konkrétnější tři z nich. Když to čtete, není to tak epické, jak to jen popisuji, ale jak jsem byl za rohem, přeměnil jsem svou ruku na ostrou věc a jednoho z nich jsem bodl, pak jsem udělal otočku, a hodil to tělo na ty dva a s mojí nyní zbraňo - rukou jsem je zabil. Jennifer to všechno viděla a stalo se to tak rychle, že byla na minutu překvapená. Obr. 0.4 / 3Od té doby mi SKUTEČNĚ vůbec nevěřila. „Roboti by to neměli dělat“, ale také ji to trochu fascinovalo, takže se mě ptala na otázky pokaždé, když jsme byli v bezpečí místnosti. Na cestě jsme potkali ještě pár robotů, ale moc toho nebylo. Když jsem viděl náš cíl, popadl jsem mrtvého robota a umístil ho do dílny na stůl, který mi ukázala Jennifer. Pak jsem šel do rohu, protože jsem chtěl omdlít celou cestu až sem. Všichni se o mě nestarali, kromě Lucy, která byla ke mně němě přilepená až sem. Oba jsme si potřebovali odpočinout, byla opravdu unavená, a i když bylo moje tělo tvrdé a studené, lehla si na mě a oba jsme usnuli. Jennifer mě po nějaké době probudila. Všichni ostatní spali. Překvapivě na mě všechny děti leželi. Jennifer se mnou chtěla mluvit, tak jsme si sedli a ona položila na stůl elektrickou zbraň, aby mi ukázala, že mě zastaví, kdybych něco zkusil. Zeptala se mě na mnoho otázek, jako co se stalo, jestli vím, proč jsem jediný robot, kdo se je nepokouší zabít a tak. Nakonec se zeptala na dlouho zapomenutou otázku. „Proč jsi toho dne zachránil Lucy?“ Byl jsem šokován, protože se mě nikdo neptal, i když to bzlo to co všichni chtěli vědět, a protože teď k tomu skutečně nebyla dobrá situace. Když jsem na nějakou dobu byl zticha, opakovala to, ale potřebněji a hruběji. Odpověděl jsem „musel jsem“ „ proč a jak jsi vůbec věděl, že se to stane? “ „Já ... prostě jsem to věděl“ Jennifer vypadala opravdu naštvaně, i když nevím proč, tak jsem se zeptal. Začala na mě křičet, že roky tvrdě pracovala na tom, aby tady byla a vytvořila něco nemožného, ​​co nikdo nikdy neudělal, a když měla všechny ty dokonalé pro Lucy. Vybrala si jedinou chybu, kterou kdy udělala. Probudila všechny tím jak na mě řvala a oni to všechno slyšeli, ale nevěděl jsem to a ona pravděpodobně také ne. Kdybych věděl, tak ji pravděpodobně zastavím, aby nemusela vypadat špatně, ale nevěděl, takže pokračovala. „Nejen, že jsem musela vysát pravdu, že jsem tě musela sledovat 24/7, protože bys někomu ublížil, protože jsi nebyl bezpečný, ale teď musím být také s touto chybou v jedné místnosti, když vidím, jak se chová tak nevinně a hrdinsky i když nás pravděpodobně vede k smrti „byl jsem robot a nebyl jsem na to „ naprogramován “, ale cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. A pak jsem řekl: „Páni ... vím, že nemůžu mít city, .... ale tohle bolelo ...“ všichni byli v šoku a dívali se na mě, cítil jsem, že mě tady nevítali, tak jsem utekl pryč z místnosti Obr. 0.5 / 4 skrz chodbu přímo do náhodné místnosti. Byla tma, ale bylo mi to jedno. Jen jsem tam seděl a díval se na zeď, dokud ke mně Lucy nepřišla, seděla vedle mě, plakala, neřekla ani slovo, objala mě, bylo to hezké. Dokud se místnost nezačala rozsvěcovat. Byli tam lidé v černé a zelené barvě a všude roboti a jeden člověk, kterého jsem znal, doktor Stain nebo jak jsem mu říkal, muž v šedém. Použil na mě divný taser. Nemohl jsem se hýbat, Lucy začala hystericky plakat a křičela mé jméno. Vzali ji a mě ven a pak do náklaďáku. Alespoň nás přivázali vedle sebe. A doktor Stain začal vysvětlovat, co dělá. „Vidíš„ Dashi “, chci jen to, co všichni, peníze a moc. S čím mi vy dva můžete pomoci. “„ Jak? “ Zeptala se Lucy„ No, srdíčko, tvůj táta bude muset odejít ze své pozice a předat mi tento titul společně s vaší zemí a všemi jeho penězi výměnou, za tvé bezpečí ~ “„ Ale co Dashi? “„ Není to jen robot přinejmenším ostatní, které jsem kdy viděl, se mu v ničem nevyrovnají. Může se učit, kdo ví, co jiného ještě dokáže. Všimla jste si vůbec, že ​​Dashi je úplně v pořádku? A vůbec není poškozen, jen vypadá, jako by přišel přes odpadkový koš, ale kromě toho je v pořádku. I když jsem ho viděl rozbitého poté, co se na něj zhroutil strop." Měl pravdu, byl jsem poškozen, ale ne tak, jak bych měl. Pokud spočítáte všechny věci, které se mi staly za celý den, vypadal jsem docela dobře. Pak si vytáhl notebook a začal něco dělat. Potom řekl: „Zlatíčko, teď budeme nahrávat zprávu a ty budeš číst tento papír, aby to všichni slyšeli. A pokud uděláš, jak jsem řekl, možná ti neublížím~ "Zuřil jsem, vše, co jsem chtěl, bylo dostat Lucy ven a udeřit toho muže do tváře! Alee jo, nemohl jsem se hýbat. Takže jsme hráli jeho hru a když, byl spokojen, nechal nás o tom všem přemýšlet. Potom se mě Lucy zeptala: „Umřeme?“ Samozřejmě jsem odpověděl „ne“, ale protože se Stain začal smát, nemyslím si, že na tom Lucy byla líp. Sledoval jsem, jak se směje a pak jsem si něco uvědomil. "Ty jsi byl ten, kdo je všechny přeprogramoval" zastavil se a začal se na mě dívat, užasle řekl: "Páni ... věděl jsem, že jsi jiný, protože jsi nepřijal přeprogramování, ale nevěděl jsem, že jsi také chytrý. Škoda, že jsi si nevybral moji stranu jako normální robot." Než jsem se s ním mohl pohádat, zastavili jsme se, řekl, že jsme tu. Když nás odvedli pryč, poznal jsem, že nejsme tak daleko od paláce, dokonce jsme ho mohli vidět. Vzali nás do malé místnosti, kde nás posadili. Potom Stain spustil televizi, kde byl program, který ukazoval katastrofu v paláci a vysvětlil tu věc. Pak dostali zprávu, kterou byla Lucy nucena říct. Když jsme sledovali, Stain stál za námi a držel nás za ramena. Potom vzal Lucyinu korunu a stoupl na ní, že se rozpadla. Vypnul televizi a řekl nám, abychom byli hodní, opustil místnost, kde nás niní sledovalo spousta kamer. Automaticky jsem začal uklidňovat Lucy a říkat „všechno bude v pořádku“ a poté, že „nedovolím, aby ti ublížili“, podívala se mi do očí plačící, ale zároveň se usmívající. Naučila mě o emocích a já jsem se naučil její. Byla vděčná ... za to, že jsem tu pro ni. Když jsme si poprvé začali hrát sami. Řekla mi, že jí chybí její matka. A že svého otce téměř nikdy nevidí, „stále říká, že ji miluje, ale ona to necítí“. Jednou, když tam nikdo nebyl, mi řekla „tati“, bylo zřejmé, že měla pocit, že nikoho nemá. A teď jsem se na ni podíval na dítě, které jsem vychoval, a na to, které mě naučilo, jak být člověkem. Nemohl jsem se jen tak vzdát. Ne. Musela existovat cesta. Zavřel jsem oči. Vypnul jsem, ale byl jsem si vědom všech drobných detailů, které se děly. Když mě Lucy volala, soustředil jsem veškerou svou energii a uvolnil ruce od elektrických lan. Pak nohy, dokud jsem nebyl úplně volný ze židle. Když jsem vstal, Lucy na mě hleděla s nadějí. Osvobodil jsem Lucy a pak uslyšel bombu. Vykopl jsem dveře a světe div se, stál tam Luke! Nikdy jsem nebyl šťastnější, že jsem ho viděl a on také. Dozvěděl jsem se, že se musíme dostat ven z budovy, kde čeká armáda. Ale jak si můžete představit, nebylo to tak snadné. Ze všech stran utíkali Stainovi lidé. Naštěstí tam byla ventilace, kam jsme skočili, než nás mohli spatřit. Teď jsme se plazili ve ventilačních otvorech a nejlepší na tom bylo, že jsem od nich musel být oddělen těsně před výstupem. Protože tam byla voda. Takže jsem teď musel jít sám a najít jinou cestu. A další překvapení vyšlo, když jsem vrazil do Jennifer. I když si to nechtěla připustit, byla ráda, že mě vidí. A přesně jsem věděl proč. Za ní se objevili další roboti. Popadl jsem ji a řekl: „chyť se stropové tyče!“ pak jsem ji hodil do vzduchu. Křičela, ale pak si uvědomila, co tím myslím, a začala se mnou spolupracovat. Bojoval jsem s roboty na zemi, zatímco ona je střílela ze stropu. Abych byl upřímný, nemyslel jsem si, že vydrží tak dlouho. Když jsme s nimi skončili, pomohl jsem jí dolů. Dívala se na mě s pohledem jako chlape, proč jsi mi to udělal! ?? Pak všechno šlo dobře. Ale když jsme šli do poslední místnosti, přez kterou jsme se potřebovali dostat skrz. Stain, na nás vyskočil a několikrát vystřelil kulometem. Chránil jsem Jennifer svým vlastním tělem a střelil ho zpět. Jennifer mě chytila ​​a položila mě. Nyní její tvrdá skořápka spadla a já jsem ji viděl po 6 letech poprvé opravdu plakat. Řekl jsem: „No, teď vypadám jako cedník,“ zasmála se. A pak řekla: „Je mi líto, že jsem tě nazvala chybou. Nejsi chyba, teď, když na to myslím, jsi ta nejdokonalejší věc, jakou jsem kdy udělala ... Prosím, zůstaň“ A tak jsem zemřel ... hahahha, jen si dělám srandu, obvázala mě, a trochu to pomohlo. Popadla mě a oba jsme vyšli jako hrdinové. A teď jsme v pořádku. Ještě víc než předtím. Lucy začala trávit více času se svým otcem. A začala mi také říkat „tati“. Harper, Abigail a Josh si téměř každý den hrají s Lucy, Jennyfer a Luke se vzali a můžete jen hádat, kdo jim šel za svědka. Stále vyrábějí roboty do paláce a světa, ale také pracují jako strážci! A nedělají tolik robotů, protože to dělají sami, nyní jen tři lidé z 12 originálů. No, dva lidé a jeden robot, který jsem samozřejmě já. To je zatím pravděpodobně vše. Doufám, že se vám můj příběh líbil. Nashledanou 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář